PRŮVODCE PO ŘEVNICÍCH A NA SKALKU od STANISLAVA REINIŠE
Ukázka z knihy (1905)

V Českém ráji Poberounském vévodí výletním místům úchvatně položený městys Řevnice. Na 200 rodin pražských, přes léto tu v horském vzduchu zotavení hledajících a několik tisíc výletníků sem do roka zavítavších nejlépe dokazují, že jak městys, tak i krajina plně si zaslouží té přízně, jež jim nejlepšími kruhy pražskými jest věnována.

Město Řevnice se rozkládá se na úpatí posledních výběžků Brdských, zvaných Hřebeny, na pravém břehu řeky Berounky, 24 km. jz. od Smíchova, na 49°sev. šířky a 31° vých. délky od Ferra v nadmořské výši 212 m.

Již starobylý název Řevnice (= Hřebnice=Hřevčice, lidový název Dřevnice) ukazuje, že vznik jejich do dávnověkosti položiti jest. Nejstarší písemné památky Řevnic se týkající pocházejí ze XII. století. Tehdáž patřila trhová ves Řevnice z části klášteru jeptišek Svatojiřských, jež podílu svého na Řevnicích ztratily později snad prodejem, výměnou nebo během válečným.

V tom čase, kdy prostírala se tu župa Kamýcká, patřila již trhová ves Řevnice klášteru Zbraslavskému.

Část Řevnic obdrželi od krále Václava I. roku 1253 Křižovníci za duši Ojíře ze Slivna a r. 1271 darovala královna Kunigunda ostatní část Řevnic témuž řádu.

Majestátem ze dne 5. listopadu r. 1335 vysadil král Jan věrnému svému Přibyslavovi ze Scheder (?) ves Řevnice právem purkrechtním, při čemž nařídil: Ves tato držeti má 48 lánů; z těch budiž 8 svobodných, z nichž držeti má rychtář té vsi 3 lány a farář 2 lány; 3 ostatní celá ves k pastvě.

Aby se tu mohli obyvatelé víc a více usazovati, dána jim svoboda (lhůta) na 12 let ode všech platů a úroků. Po vyjití této lhůty měli sedláci z lánu, který té doby držel 90 strychů osevu jarního i ozimního, platiti 1 hřivnu, t. j. 56 grošů českých a to půl hřivny před sv. Jiřím a druhou polovici o sv. Havlu; nad to bylo jim odváděti každého roku 6 strychů rži, 8 strychů ovsa s 8 kurami do komory královské.

Přibyslavovi dána je dědičně rychta s krčmou, pekařem, řezníkem, pastýřem, lazebníkem, mlynářem, zahradou po 6 strychů, loukou též po 6 strychů a 3 lány výše připomenutými beze všeho úroku. Ze soudu měly náležeti 2 penízky do komory královské a třetí rychtáři. Konečně dána Přibyslavovi milost, aby mohl rychtou dědičně vládnouti a s ní jako s vlastní učiniti.

Od r. 1421 držel Řevnice Bohuslav z Tmáně. Zápis ten, pocházející z r. 1436 od krále Zikmunda, měl r. 1499 Ambrož Mulfar z Minic. Roku 1501 pohnal Mulfara Jan Zuman z Herstořic o neprávné vybrání polovice úroků ze Řevnic.

R. 1512 postoupili Křižovníci svůj díl Ctiboru Braunovi z Chomutovic.

R. 1534 držel Řevnice Jindřich Berka z Dubé, nejvyšší purkrabí.

R. 1610 měl tu klášter Křižovnický 4 poddané, 6 kop 50 grošů úroků; býval tu kdysi dvůr “Sedlej”, k němu louka “Chyba”; polovice vsi náležela Zbraslavi dle urbáře řádového.

Od stavů odbojných r. 1619 nabyl dílu Křižovnického Hendrich Mates hr. z Thurnu, dílu Zbraslavského koupí Kunigunda Kunešova z Berbisdorfu s oběma kostely, podacím kostelním a vším příslušenstvím. Po bitvě Bělohorské musila však statek bez náhrady klášteru vrátiti, což stalo se i s dílem křižovnickým.

Dle manuskriptu, sepsaného krajským komisařem Berounským 25. března 1649 při komisi k vyšetřování škod na majetku způsobených válkou třicetiletou, byly Řevnice tak zpustošeny, že nikde z citelného nedostatku lidu i dobytka ozim zaset nebyl. Bylo zde 5 gruntů; sedláci měli 9 klisen a 10 hříbátek, s kterými se nemohlo robotovati; chalup tu bylo 9, z těch bylo 5 vyhořelých a 3 neobydlené. Z r. 1739 zachovaly se zde cechovní artikule pořádku zednického, tesařského a kamenického. Práva i povinnosti mistrů, tovaryšů i učňů v řemeslném sdružení poznati lze zvláště ze zachovaných dosud cechovních artikulí pořádku mlynářského, jenž zde byl nejstarším na Zbraslavsku a měl své výsady stvrzeny císařem Karlem IV. (1346-78).

Ve století 16. a 17. se činí častěji zmínky o Řevnicích, mluví-lise o věcech školských, o čemž doleji.

R. 1854 měly Řevnice 566 obyvatelů, r. 1880 741 obyv., r. 1890 861 obyv.

Nyní obývá v řevnicích ve 214 domech 1100 obyv., dle zaměstnání zemědělci, řemeslníci a pletači proutěného zboží, pro něž je zřízen zimní kurs pletařský; zboží toho se z továrny E. Fischerovy hojně vyváží do všech cizích států. Až na 4 rodiny židovské jest lid vyznání katolického. Německé rodiny v místě není.

Celkem zabírají Řevnice 1009 ha. 22 a. 89 m2. Přímé daně r. 1904 bylo 7300 K.

V místě je Okrašlovací spolek (sídlo hotel “Kučina”), který si za dobu trvání jeho velkých zásluh získal o okrášlení místa i okolí, Tělocvičný spolek “Sokol” (“Na větrově”), spolek hasičů (“Na větrově”), Dělnická beseda “Havlíček” (“Na kopečku”), živnostenský spolek (“u Kučiny”), klub athletů (“Na větrově”), záložna systému Raiffeisenova (radnice). Spolek pro chov drůbeže v král. Českém má zde klimatickou a rozlišovací stanici. (Nad vilami arch. Sochora).

Řevnice jsou stanicí c. k. české státní dráhy, jež byla r. 1859 povolena, r. 1862 dokončena a r. 1894 sestátněna. Pošta zřízena zde byla r. 1863, poštovní spořitelna roku 1882. Telegraf zaveden r. 1903.

Lomy na dlažební kámen pronajaty má pan Mestek, statkář z Horních Mokropes. Jsou zde dvě cihelny (M. Bílý a Č. Vlášek), mlýn s vodní pilou (J. Mudrová), vinopalna (L. Bulová), obchody všeho druhu.

Ve starých dobách povolen byl Řevnicím zvláštní výsadou nejen prodej výměnný, nýbrž i vyhlašována tu při trzích nařízení knížecí. Nyní konají se zde do roka 3 trhy výroční (1. v pond. po sv. Matěji, 2. ve středu před B. Tělem, 3. ve středu před sv. Havlem).

Kostel sv. Mauricia založen byl ve 12. století. R. 1253 po smrti plebana Konrada, ustanoveného kanovníky Vyšehradskými, jimž náležela část blízkých dědin, odevzdal král Václav I. kostel sv. Mauricia Křižovníkům. Později, když král Václav II. část Řevnic klášteru Zbraslavskému daroval, založili Cisterciaci blíže kostela sv. Mauricia (snad v nynějších “Koncích”) jiný menší kostel ku cti Panny Marie. V tradici udržuje se pověst ještě o třetím kostelu, o němž však nic určitého známo není. O kostelu Panny Marie se činí zmínka ještě r. 1620 a vypálen a pobořen byl asi ve válkách Švédských, od kterýchžto dob není po něm ani památky.

O původní podobě kostela sv. Mauricia nemáme bezpečných zpráv. Chrám původní přestavěn r. 1750 v střízlivé renaissanci. Znovu opraven a novou měděnou bání opatřen r. 1904 arch. Ed. Sochorem. Hlavní oltář zasvěcen sv. Mauriciu a ozdoben obrazem téhož světce. Postranní oltář zasvěcen je Nan. vz. P. M. Na stropě zříme allegorickou postavu náboženství, jemuž se klaní duchovní i světská moc, znázorněná papežem i císařem. Prostřed stropu je obraz “Nalezení sv. Kříže” a “Uzdravení nemocné”, na klenutí u kůru freska “Zavraždění sv. Mauricia”. Na jednom okně je obraz P. Marie, na druhém obraz blahoslavené Anežky české. Krásné, staré lavice se štítky uměle vyřezávanými pocházejí z r. 1735. Svícen z kovaného železa přenešen ze starého chrámu. V levém výklenku u dveří je socha Božského srdce Ježíšova (sbírkou a z poloviny P. Krobem pořízená), v pravém socha P. Marie Lurdské (dar jenerála Křižovníků P. Marata).

Na věži jsou 2 zvony z r. 1735 a umíráček z r. 1808. Velké zvony ulil Valentin Lissak v Praze na Malé Straně. První s obrazem P. Marie má nápis: “Nejvznešenější nebes i země královně nad hvězdy vzaté,” “Sv. Mauriciu, purpurem okrášlenému Krista bojovníku,” na druhém obraz sv. Floriana a na zadní straně nápis: “ Udatný Krista bojovníče, sv. Donate, zachovej nás od hromobití a bouře”, “ Pod patronátem hvězdonosných”, “Nový z popela povstává”, “Sv. Floriane, od metly ohnivé nás prosící osvobozené zachraň.”

Na zdech chrámových visí nově pořízená Křížová cesta a jiné cenné obrazy – dary

Patronem kostela je řád Křižovníků s červenou hvězdou. Kostel sv. Mauricia byl r. 1253 farním a náležel k děkanátu Tetínskému. Snad již r. 1656, bezpečně však r. 1677 stal se filiálním kostela farního v Dobřichovicích. Úsilné snaze nynějšího obecního zastupitelstva se starostou p. Al. Říhou v čele se podařilo, že kostel stal se opět farním. Nádhernou faru staví na místě býv. obecního domu (Skřivanovny) arch. Ed. Sochor.

Z duchovních správců známi: Roku 1253 Konrád, kanovník Vyšehradský a zároveň farář Řevnický. Před r. 1362 farář Mikuláš; uváděl v lednu r. 1362 faráře na Mořinu a téhož roku faráře do Mokropes.

R. 1368 po odchodu Mikuláše do Nesuchyně uveden k plebanii Řevnické se svolením Fridricha, velmistra Křižovníků, kněz Jan, dříve pleban Nesuchyňský.

R. 1377 směnil kanovník Šimon, farář Řevnický, s povolením velmistra Křižovnického faru s knězem Tomášem ze Záběhlic. Tomáš snad ani do Řevnic nepřišel; ještě v témž roce byl farářem Bohuslav Kadeřavý a r. 1378 směnil s Matějem, oltářníkem kostela Pražského. Po Matějovi byl plebanem Klement, dříve pleban v Oseku, Krakovské diecese.

R. 1403 směnil s Hynkem, kdysi kanovníkem u sv. Apolináře v Praze. Hynek odešel r. 1407 k oltáři Božího Těla v kostele P. Marie na Louži v Praze, odkud kněz Mikuláš odebral se za faráře do Řevnic.

R. 1416 odešel ze Řevnic kněz Prokop, po němž k faře uveden r. 1424 Zikmund, svědkem u konsistoře v Žitavě.

Farář Řevnický, jména neznámého, uváděl r. 1424 faráře Matěje z Ronova do Dobřichovic. Z doby kališnické není o faře zpráv.

R. 1598 byl farářem Václav Egerus z kněží řádu Křižovníků, r. 1612 Jindřich Popelius, o němž se na jiném místě praví, že přesídlil z Řevnic do Dobřichovic, čemuž sluší rozuměti tak, že občas při své faře Řevnické, jindy opět v zámku Dobřichovickém sídlil.

Na jiných místech zmiňují se zápisy o duchovních správcích, když kantory Dobřichovickými obžalováni byli z nemístného míchání se do věcí školských.

Před vchodem na hřbitov, dle městských hřbitovů upraveného, jest socha sv. Jana Nepomuckého, na Palackého náměstí nově opravená Boží muka, “Na Sádkách” a proti dvoru visí Ukřižovaný. Na kopci “Šiberném” postavil “zpěvák” J. Straka z příspěvků tři kříže, nyní valně sešlé, odvolávaje se na sen, v němž mu zřízení křížů vnuknuto.

Uprostřed náměstí Poděbradova proti radnici je úhledná kašna s vodotryskem.

Vily arch. Ed. Sochora opatřují si vodu z velikých nádržek “Na výšině”, k účelu tomu zvlášť zřízených, jakož i vodovodem, velkým nákladem postaveným a vodu až z Berounky dodávajícím.

Na náměstí Poděbradově stojí škola. Záznamy o škole Řevnické ze starších dob jsou skrovné.

Ve století 16. a 17. se farář Řevnický s učitelem často neshodli, jak o tom svědčí dva žalobné listy, svědčící Pražským arcibiskupům.

V prvním listě ze dne 6. března 1598 stěžuje si Dobřichovický učitel, Václav Nejser, arcibiskupu Zbyňku Berkovi z Dubé, že byl od Řevnického faráře, Václava Egera, nevinně zbit. Čtrnácte let po tom zase Dobřichovický rektor, Řehoř Kuklička z Tejna Horšova, žaluje arcibiskupu Loheliovi, že se mu farář plete do vyučování, jej pronásleduje a morduje.

O vyučování a škole v Řevnicích ze starých dob nemáme bezpečných zpráv. Dle pověsti nejstarších občanů Řevnických (“Památní kniha” školy zdejší z r. 1867) bývala škola snad jen prozatím najmutá v nynějším č. d. 10. Potom se buď koupila aneb vystavěla škola, co nynější vlastník domu č. 54 bydlí. V té se vyučovalo až do m. května r. 1822.

Z učitelů té doby známi jsou Vocet N., Michaláč Jan a Kopecký František.

R. 1822 dal Zbraslavský podkrajský, ježto přízemní dřevěná chalupa nedostačovala, proti vůli a přes odpor sousedů za assistence vojenské uprostřed náměstí zatlouci kolíky a prováděti na útraty obce stavbu školní budovy, která však později uznána za nevhodnou; proto sbořena a na místě, kde stávala, zřízen park.

Patronem bývalé té školy byl řád Křižovníků. Prvním ve škole té byl K. Boršický, jenž proslul jako skladatel mší figurálních a offertorií, která kolovala po okrese.

Od r. 1828-34 působil zde Pečený Leonard, do r. 1860 Skřivánek Ant. Z mládenců učitelských známi jsou: Trenkovic Josef, Klíma Josef, Fidler Václ. a Fr. Procházka, pozdější řídící učitel, odpočívající na zdejším hřbitově.

R. 1852 z nařízení kardinála Bedřicha Švarcenberka přikázána škola dohledem nově zřízenému vikariatu Zbraslavskému. Týmž rokem zřízena zde přičiněním Václava Jaromíra Picka, okres. komisaře na Zbraslavi, školní knihovna.

R. 1869 počala úřadovati c. k. okresní školní rada na Smíchově, jež vykonává dozor nad školou svým c. k. škol. inspektorem.

Dozor k vyučování náboženství katolickému zůstaven kn. arcib. školnímu inspektorátu.

21. května 1872 rozšířena škola na dvoutřídní. Místnost pronajata v domě p. Leop. Havlíka.

První v ní učil p. Karel Kožíšek, po něm sl. Kar. Chlumská, pak pens. uč. Fr. Krnka, po té Boh. Jelínek, Fr. Škrdle, Fr. Herfort, Fr. Chott a od r. 1874 p. Fr. Los, nynější zasl. říd. učitel.

R. 1876 počalo vyučování ručním pracem. (První sl. Jos. Vlášková.) R. 1880 dosazen na školu zdejší p. Vl. Přibík, nyn. říd. uč. v Chuchli.

15. listopadu r. 1882 otevřena jest 3. třída. Prozatím vyučováno v domě č. 11. První z učitelů byl p. Jos. Jirsa. Základní kámen ku škole nové, nynější, kladen 24./5. 1883. Stavitelé školy byli Alois a Jan Hájek z Písku. Škola vysvěcena 7. září r. 1883.

Dle staré úpravy platů povýšena škola r. 1884 ze IV. do III. tř. platů.

Od r. 1890 působí při škole p. Fr. Dejmek, r. 1891 učil zde kol. Lad. Suchý, r. 1892 kol. Hugo Švéda, r. 1894 kol. Stanislav Jirsa, r. 1897 kol. Ondřej Hájek, od února r. 1902 kol. Stanislav Reiniš.

R. 1904 rozšířena škola na čtyřtřídní. Vyučuje se v bývalém bytě říd. učitele a místo to zastává kol. Fr. Rampas. Při škole zřízena týmž rokem též škola průmyslová.

Tepnami Řevnic jsou silnice Řevnicko-Vrážsko-Radotínská až k přívozu 1.34 km. dlouhá, Mníšecko-Řevnická mimo “Strážný” na hranice Mníšecké od kříže v Řevnicích 4.127 km., odtud k “Božím mukám” v Mníšku mimo důl sv. Bartoloměje 4.311 km., Řevnicko-Třebaňská na hranice okresu Berounského směrem k Zadní Třebáni 0.595 m. a silnice Řevnicko-Svinařská od mostu přes potok Nezabudický v Řevnicích k Svinařům 2.626 km.

Jak již praveno, leží Řevnice ve vysočině zvané Brdy, jichž nejvyšší body jsou Skalka u Mníšku (549 m.), Babka (506 m.) a Brdavý (504 m.) Po obou březích Berounky rozkládá se Český Silur. Barrande zjistil, že z rozličných jeho hornin jsou místa buližníková (u Mníšku), místy křemence (lomy), břidlice nebo vápence, některé bez zkamenělin, jiné se zkamenělinami. Vrstvy spočívají na sobě v určitém pořádku, spodní jsou útvaru staršího, hořejní mladšího. Zkameněliny náležejí hlavně zvířatům, rostliny se vůbec v Siluru korály (Favosites), polypové pernati (Graptolithes), vzácněji se v Siluru nalézají hvězdice a celé lilijice s pohárem i stvolem, hojní jsou trojlaloční korýši (trilobiti), z měkkýšů mlži, plži i hlavonožci. Mezi vyvřelými horninami silurského útvaru má největší rozlohu zelenokamen (diabas), jenž čeští skalníci dle jeho barvy nazývají žabák. V okolí Suchomast, Koněprus, Tmáně a Měňan dosahuje největšího rozšíření.

Rozlehlé vrstvy mladších naplavenin či alluvium podél řeky Berounky vyznačuje se štěrkem, pískem, bahnem, ornicí. Ostatky ústrojné, nalezené v alluviu, náležejí zvířeně i květeně doby nynější. Zbytky po zvířeně diluvialní se v nánosech nevyskytují. Alluvialního původu jsou též vápencové tufy, u nás hojně se tvořící, zavírající se v sobě zhusta okoraviny, otisky rostlin a skořápky měkkýšů z doby nynější.

Na Zlatém vrchu u Mníšku (nad Zadním rybníkem) kutáno bylo kdysi také na zlato. Posud viděti tam dva hluboké dolíky vedle několika menších.

Zlato se rýžovalo kdysi také u Dobřichovic. (Brunšov = Brunseifen = rýžoviště Brunovo.) U Mníšku nachází se baryt v trhlinách červené rudy železné, haematit, přechází v lesklou rudu železnou, jež se odváží do hutí Dobříšských a siderit, jež v podobě žilek proniká červenou rudu. Křemencové vrstvy silurského pásma Dd, vycházejí na den nápadně u Babky. Křemence upotřebí se nejen k štěrkování silnic, ale i ku dlažbě ulic v podobě štípaných kostek. Dolomit je zvláštností Karlova Týna.

Řeka Berounka vstupuje v Řevnicích na půdu hejtmanství Smíchovského a plyne v širokém údolí silurského pásma D. Vlhká místa pobřežní zelenají se vrbovým proutím. Za povodně ohrožuje ves Lety, s regulací její bude co nejdříve počato. Dříve se po ní plavilo dříví, z Berouna hlíněné hrnce, z nichž u Dobřichovic Křižovníci vybírali z vozu 3 denáry cla. Spojením potoka Babského či Moklického a Nezabudického vzniká potok Řevnický. Prameny jeho jsou pláně Babky, Červeného kříže a Skalky. Z počátku prorážejí jmenované potoky silurské křemence pásma Dd2, potom mladší vrstvy téže etaže a plynou jako potok Řevnický do Berounky, do níž vlévá se také blízký potok Kejnský. Nejpěknější studánky jsou Libušina pod Babkou, z níž proslulý pramen železitý vyvírá a Stříbrná za Třešňovou.

Podnebím patří Řevnice k nejteplejším v Českém kraji. Dešťoměrná stanice je na Skalce. (Em. Kulhánek, lesní.) Fauna Řevnická, jsouc jen částí zvířeny České, má jen málo zvláštností. Vydra a jezevec patří k zvláštnostem zdejší krajiny; z ptactva jeřábek, jenže víc a více mizí, tetřev hlušec, sluky a kvíčaly. Zmijí žije na výslunných kamenitých stráních hojnost. Místy žije mlok obecný. Roku 1895 nasazen v Berounce sumeček zakrslý. Z měkkýšů vyskytá se zde plzák Vejdovského, měďově červený, as 2 cm. dlouhý. U Mníšku je vzácná hrotice obrácená.

Že bohata byla zdejší krajina zvěří ve starších dobách, svědčí zpráva, že Přemysl Otokar II. na jediné honbě ulovil zde 8 medvědů, 4 vlky, mnoho jelenů a černé zvěři.

Silurská naše pánev přechovává nejbohatší vegetaci tajnosnubných rostlin České země. Ježto okolí naše oplývá rozmanitostí hornin, má tudíž rozmanitost životních podmínek rostlinstva. Zvláštností je, že blízko Dobřichovického nádraží vyskytuje se od nedávna rostlina dymnivka žlutá, pocházející z Francie. (Korunu má citronově a sytě žlutou.) Cikánské údolí u Všenor památno je bledulí jarní. Krajina okolní pokryta je většinou lesy. Lesní půda je převahou písčitá. Z jehličnatých pěstují se smrk, borovice, modřín, méně jedle, z listnatých dub, buk, habr, bříza, olše, akát, javor, osyka, jasan, jilm, vrba, lípa, topol. Příznivá půda k pěstění vrbového proutí vedla k založení zimní školy košíkařské. Při stavení pěstuje se poskrovnu réva vinná. Chmelařství se neprovozuje. Z hospodářských rostlin pěstuje se pšenice, žito, ječmen, oves, luštěniny, brambory, cukrovka, řepa krmná, jetel, vikev, řepka, zelí na vývoz. Cukrovka odváží se do Berouna. V pěstění stromoví ovocného i ozdobného vynikají Řevnice v míře nemalé a zabírají významné místo v pěstění květin pod širým nebem i ve sklenících.

Z místních názvů nejdůležitější jsou v místě samém: “V zahradách” (u p. Kratochvíla), “V souhradí” (cesta k Letům), “V koncích” (u p. Černého), “Na sádkách” (kříž pod kostelem), “Na hvížďalce” (výše), “V Kateřinkách” (u potoka), “Na větrově” (u p. Skoupého), “Na drahách” (ob. domek).

Mlýn stojí “Na ostrově”, proti říká lid “Na náhoně”, doleji “Na jamách” a “Pod černou skalou” (dolní).

Cestou na Skalku jdeš “Pfeifrovými sady” přes “Tittlův most” na “Moklinu” (malá, velká, prostřední). Z “Vyhlídky” skytá se oku našemu pěkný pohled na městys. Do dalších končin sluší zařaditi názvy: “Strážný”, “Na vyskokách”, “U trojáku”, “V komůrkách”, “Na dolíkách”, “Kobylí smrť”, “Sutice”. Tři kříže stojí “Na šiberném”, les naproti slove “Selec”, v němž jest “Hrnčířská strouha”, dál se táhne kopec “Vrážka”, jejíž konec jmenuje se “Chyba”; v polích těch je “Na kaplanci”, za vodou “Pod černou skalou” (horní). Za “Stránkou” (proti koupadlům) jest místečko “U dubu”. K potoku Nezabudskému pojí se názvy: “V porostlině” (za p. Vraným), “V průhoně” (za p. Pexidrem), “V Nezabudicích” (pole kol potoka), “Na ladě” (hajnovna), dále vrchy “Pišťák”, “Ve třešňové”, “Červený vrch”, “Jalovčina”; velkému kameni říká lid “Čertova putna”. Nad “Šiberným” jsou “Bory” a “U sv. Isidora”. Na několika místech říká se “U obrázku”. Směrem “Hvížďalky” zařadíme názvy: “Na výšině”, “Na lopatě”, “Štítek”, “Na rovině”, “V kopanině”, “V koncích”. U Kejnského potoka je “Kejna”, “V luhu” (zelinářská zahrada p. A. Říhy), dále “V tůních” a výše “Na motyce” a “Ve stráni”.

Nuž, projdi a bedlivě prohlédni jak městys tak i krajinu a dáš mi plně za pravdu, že málo jest míst v Českém kraji, jež by se Řevnicím po bok postaviti mohly.

K poutnickému místu Skalce, na lesnatém chlumu severně od Mníšku se nalézajícím, dojdeš, veden jsa turistickými značkami, ze Řevnic za hodinu.

Rozkošná lesní cesta vede nás k nejvyššímu temeni Skalky, kdež stojí dům zvaný “rekolleční”. V sešlé této budově nachází se vzácná socha Matky Boží, umělecké to dílo sochaře Jana Prokopa (1652-1718). Ve dvou řadách dolů postaveno je 14 kapliček křížové cesty. Na prostranství stojí klášter s rozsáhlými chodbami. Klášter ten založen byl původně pro kněží řádu sv. Benedikta, o jejichž uvedení po dlouhou dobu marně žádáno. Teprve r. 1742 přičiněním hraběnky Benedikty Čejkové z Olbramovic, která na Skladce žila, uveden ku klášteru kněz řádu sv. Františka, aby tam služby konal.

Dne 12. října r. 1762 sepsána nadační listina kláštera Skaleckého a zástupcové řehole přijali od svobodného pána Ignáce z Unverthu kostel svaté Maří Magdaleny i budovu klášterní se vším příslušenstvím.

Na výživu kněží dala hraběnka Čejková jistinu 6000 zl., začež se musili bratří klášterní denně modliti za hraběnku a pana Ignáce z Unverthu.

26. května r. 1763 uvedeni na Skalku nehlučně superior P. Leopold Schluderbach, kněží kazatelé P. Placid Graf a P. Václav Mašatka, pak frater laik ku posluze.

Za superiora P. Kaudila Buxuma klášter zrušen; později dovoleno, aby při klášteře budoucně jen superior s fratrem laikem prodlévali.

Nynější nadání klášterníků je chudé, neboť r. 1811 hodnota úpisů klesla a původní nadání 6000 zl. kleslo na 2400 zl. Náboženská matice přispívá na výživu jednoho řeholníka 189 zl.

V refektáři najdeš na stropě umělecké dílo Brandlovo; obraz sv. Maří Magdaleny, jenž, ač zaň veliké tisíce byly nabízeny a k tomu kopií nahražen měl výti, prodán býti nesmí.

Kostelíček sv. Maří Magdaleny dal vystavěti r. 1693 svým nákladem svob. pán Servác Ignác z Engelflussu dle španělského kostela Monseratského. Stavěl jej Krištof Diezenhofer. Eliptický půdorys kostela má porfalu mírné rondelly. Výška rovná se délce. V pyramidovité, štíhlé vížce plechem pobité zavěšeny jsou dva zvonky čistě znějící. Větší má obraz sv. Maří Magdaleny s letopočtem 1693 a inicialkami M : F : S : F : (Me Fridericus Schönfeld fudit); na menším je obraz sv. Serváce a ulit je roku 1699. Na jižní straně přiléhá ku svatyni sakristie, pod níž se klene hrobka. V té odpočívá bohabojná Benedikta hraběnka Čejková z Olbramovic a někteří klášterní bratři od r. 1774-1785; pak zakázáno na Skalce pohřbívati. Na zvláštní gubernialní svolení pochován tam r. 1827 hrabě Ignác z Unverthu, pán na Mníšku a roku 1858 hraběnka Terezie roz. Törek-Szendrö, štědrá dobrodějka kláštera.

Na terase je krásný kříž na památku úmrtí hraběte Ignácia z Unverthu. Nad portálem nesou dva andělé desku s latinským nápisem: “Velevzácný pán Servác Ignác svob. pán z Engelflussu, Božího hrobu rytíř, pán na Mníšku a V. Hraštici, J. M. C. rada a slavného soudu manského i komorního přísedící, též přední hejtman královský kraje Podbrdského, založil roku 1693.”

Vnitřek svatyně vyzdoben jest napodobenými visutými krápníky; světlo vniká čtyřmi malými okénky podoby kruhovité. Na hlavním oltáři jest socha klečící sv. Maří Magdaleny, zdařilá práce řezbáře Jiřího Bendla, od něhož zhotoveny v životní velikosti i sochy sv. poustevníků: Pavla, Antonína, Jana a Prokopa ve čtyřech výklencích lodi kostelíka. Postranní oltáře zasvěceny jsou sv. Františku Seraf. a Matce Dobré Rady. Kostel dlážděn kulatými kačery do mosaiky.

V myslivně najdeš vítané občerstvení.